Chrastava

Pololetí uteklo jako voda. Ve školách nás obdarovali veselým kusem papíru - říkají tomu vysvědčení. Donést ho domu není těžké, ale problém je zmizet dřív, než se rodiče vrátí z práce. Co s tím? Je tu jednoduché řešení. Zabalit věci, popadnout lyže a hopla ke klubovně.A stalo se. Několik ( přesněji pět ) lyží a jedny sáně se setkaly u klubovny, aby mohly změřit své síly na kopcích v okolí Chrastavy. Následoval plynulý přesun na nádraží a zdlouhavá, ale zábavná, cesta. Na místě se osazenstvo rozhodlo pobavit místní obyvatelstvo veselými písněmi a pělo pořád dokola song o nějakém cukráři. Po nalezení místní školy nastal tichýněkdy však i trochu hlučnější) spánekZato ráno bylo až moc hlučný. Každý se pro sebe snažil urvat co nejvíce rohlíku, aby nabral sílu do boje s kopci. Snídaně skončila, už se jen převléci, obout boty a nasadit lyže. Samozřejmě ti méně odvážní ještě zdržovali mazáním, ale ani to nás neodradilo. Po čase se vyjelo. Co říciZelená značka se chvílema ztrácela, sněhu bylo

hojně (ani jsme si to nezasloužili), celou dobu jsme se mohli kochat okolní zasněženou krajinou, prostě krása.V čase oběda se před námi objevila menší budova s nápisem CUKRÁRNA. Některé z nás zaujal jistý cukrářský výrobek. Byly to jakési hnědé koule, ani nevím jaké chuti. Každopádně po této návštěvě měla paní cukrářka určitě radost, pokud jí zbyla alespoň jedna koule.

A jelo se dál. Občas (jen na rovince nebo z kopce) jsme táhli toho nejodvážnějšího z nás, pana sáňkaře Ikara, ale k tomu se ještě dostaneme. Celý den nám krásně na čerstvém vzduchu utekl a plni hladu jsme odlyžovali zpět do školy. Čekala na nás hromadná vařba a následná odměna. Celý večer se nesl ve stylu deskových her a veselí.

Sobota ráno. Něco teplého do břicha na zahřátí před rekordním výkonem. Tento den už nebyla taková „flákačka“. Při stoupání do kopce nás překvapila halda sněhu a žádná stopa. Ze začátku se v našem mužstvu našli samí odvážlivci, postupně jich ubývalo, až si každý nesl své lyže na ramenech. Jen Ikarus si užíval.

Před sebou kopal sáně, pořád se bořil a padala i zajímavá slova. Tuším, že nejmilejší bylo ……(všichni Ikara znáte, zajisté si tedy domyslíte).

V průběhu boření se před námi zjevila stopa. Nastala radost ovšem ne na dlouho. Stopa nabrala brzkého konce a nám nezbývalo nic jiného, než se na chvíli ukrýt v budce a hodit do sebe kus chleba.

Po naplnění žaludku přišla na řadu varianta B. Vrátíme se na stopu, někam to povede. A taky že jo. Cesta vedla přímo nad Chrastavu, ale nepředbíhejme. Ještě se musím zmínit o hrdinském činu Cvaldy. Náš skvělý závodník, i přesto že šance na zlatou medaili byly mizivé, neváhal a zachránil pet-láhev. Stalo se to asi takto: Ikarus, vezen v závěsu za lyžařem, ztratil láhev, Cvali neváhal, sebral všechny své síly, namastil svaly, otočil se ve směru jízdy a jel na pomoc chudince flašce.. Vše dobře dopadlo. Flaška byla vysvobozena ze zajetí sněhu.

Navštívil nás večer a s ním i večerní aktivity. Večeře, teplý čaj, hry, spánek.

Ráno opět něco teplého do žaludku, zabalit věci,

ještě si zahrát nějakou tu hru, užít si děsivě dlouhou cestu vlakem, a těšit se na rodiče.

Poučení z výletu: „ V Turnově nenavštěvujte nápojový automat, padají zněj odporné tekutiny,“

Pucek