13. - 15.6.2003 Oheň

Trochu větší hořák

Věci se dějí. To je pravda, kterou jen tak někdo nepopře. Některé se dějí často, jiné ne. Poměrně často se například nadechnete a vydechnete. Horší je to třeba se vznikem Zeměkoule, ale to už jsme někde trochu jinde. Pak jsou tu třeba věci, které se nedějí tak často, ale máte šanci, že si jich všimnete: například Vánoce, Velikonoce… chodí tu Ježíšek, zajíček.

Ale když přiletí pták Ohnivák, (nikdy jsem ho neviděla, ale kdo viděl zajíce, jak jde s pomlázkou po ulici) začnou se dít teprve věci.Všichni balí jak o závod, potom jedou, možná párkrát přestoupí a zase jedou až dojedou, už víte kde jsou? Kdo myslí, že v Liběchově, zabloudil. Ne tak úplně, ale dojel trochu brzy. Zbytek dorazil před klubovnu. Tito zopakovali „jezdící“ postup, aby se dostali na Hlavní nádraží, kde se střetli s další skupinou, koupili si lístky na vlak a na nástupiště se také odebrali. Tyto věci se dějí zhruba každých čtrnáct dní, takže k popisu stačí letitá zkušenost. Jsou tu však ještě jiné metody, jak

si užít tyto chvíle - pocit jen taktak doběhnutého vlaku vám nevynahradí sebelepší sraz.

Nyní už jsou všichni ve vlaku a i já můžu popsat zbytek věcí nejen díky svému tušení. Už jste si tu jednou přečetli název města, má velké písmeno na začátku slova, není na začátku věty, nezačíná na V, nechodí, ani nepřilétá, a Hlavní ani Zeměkoule to nejsou. Tak tady jsme vystoupili a uviděli ceduli Liběchov – tady je náš vlakový cíl, teď už zbývá jen ten pěší.

Vyrazili jsme tedy známou cestou k ceduli Tupadly. Za ní jsme uviděli Kosu hned vedle jeho závoďák, který se kvůli našim věcem proměnil v obtěžkané nákladní auto. Nesmíme ještě zapomenout na Emana a jeho auto, které na chvíli dokázalo přejmenovat Eidama na Daga (na první pohled nepoznatelné - černé tečky mu nestačily vyrašit, tak zabral alespoň jeho místo v autě), ostatní se na sedačkách usadili se svými pravými jmény.

Zbylí „pěšáci“ se po nějaké době taky dočkali jednoho autobusu firem Eman nebo Kosa s konečnou na bývalé střelnici u Osinalic. Jak to tu

vypadalo? Byla tma, ale ne taková, abychom neviděli tu základní hromadu klád (ovšem důmyslně poskládanou), kvůli které sem všichni přijeli. Úderná pracovní četa „čtvrtečňáků“ nám postavila i kuchyň a kdo se odvážil do temného lesa, byl odměněn pohledem na noční latrínu.

Jak už jsem zmínila, byla tma, to se stává, když člověk zavře oči, nebo když máti Příroda zavelí noc, a když se obě věci dějí najednou, říká se tomu spánek, kterému ostatně všichni časem podlehli.

Vyšlo slunce, sobotní slunečné ráno, ranní snídaně, snídaňový chleba s marmeládou, takové marmeládové ráno. Ovšem pokročilejší hodina si také žádá pokrokovější činy, než je jedení.

Vyrazilo se tedy sbírat. Každý sbíral něco, kdo nesbíral dřevo nebo kamení, měl smůlu. Když bylo vše nasbíráno, následně nacpáno, naskládáno do kruhu a roztaveno, mohlo se uklidit pár nehodících se zbytků. A po práci bylo i něco k jídlu – risk je zisk a my jsme rizika měli plný hrnec, ale čeho je moc, toho je příliš, zmenšili jsme tedy jeho objem a každý získal

trochu. Po obědě se na louce utvořil kruh z lidí, kteří se nemohly dočkat až si zavážou oči a demonstrativně se pomstí všem dekáčům světa (ochotně jsem zapojila i svůj), ale to je asi můj pohled na věc.Výsledkem však byly skutečně originální kreace mlátičů a těch, co byli třikrát (a víckrát) praštěni.

Postupem času se staly středem pozornosti spíše menší věci než spacáky – nové ringo kroužky a frisbee slavily svůj triumf. Vzdušný prostor na chvíli ovládl i volejbalový míč. Mezi tím se tu vytvořilo pár záchytných (zákeřných) stanovišť, prostřednictvím kterých se Morče postarala o zábavu nejen šťastlivcům právě se mlátícím do nohou, padajícím před lahve apod… Samozřejmě nesmíme zapomenout na všechny, kteří se proběhli lesem (až z toho některým zfialověl jazyk) za svitu žlutých fáborků, záludných otázek a občasné kontroly. Všeobecně nazýváno Nibowaka.

Nastal čas večeřní.Občasné kručení v břišních prostorách přehlušilo trojité písknutí a všichni přítomní měli možnost zalepit v sobě uzené bramborovou kaší.

Po čase večeřním, konečně čas večerní a s ním začaly postupně přicházet malé ohníčky k nehořícímu velkému taťkovi. A než zpívající stačil čtyřikrát pronést: „tvrdý Kočovníci“ (s příslušnými pauzami), ohníčky vzplály a byla z toho hřejivá podívaná. Večer proběhl za tradičního povídání, netradičně pronášeného Píďou. Když nevíte co by, koukněte se k Ohni. Z dálky ohňové soutěže asi tak zábavně nevypadaly, ale některé zdokumentované výrazy v obličejích dokazují opak. Ale vše končí a vše začíná …. a věci se dějí. Otevřel se tabu kruh, což spojilo začátek i konec a byl z toho začátek konce sobotního večera, pak přišel i úplný konec, což znamenalo (po vyspání) začátek nového dne, tedy ráno.

Nedělní ráno je kruté, počítej lásko má s tím….. dobrá je to trochu jinak, ale ráno nám naštěstí zpříjemnily (aspoň mně tedy ano) obložené chleby. Jak už to tak je, věci se dějí a co se rozbalilo, musí se zabalit, co se rozkopalo, musí se zakopat, a co se přijelo, musí odjet. Jak si kdo sedl, tak také odjel (pokud si sedl

zrovna do auta, ve kterém našel volné místo). Všichni jsou v Praze, tak co dodat….. tady je konec.

Jeden pisálek zvaný Hudla

Kontakt
Pionýr, z.s.
49. pionýrská skupina
Kočovníci

IČO: 66005752
Účet: 2700230041/2010

Klubovna    mapa
Nad Panenskou 5
Praha 6
Tel.: 731 261 239

info@kocovnici.cz
Ke stažení