Vzápětí nadešel čas na oběd a také na start tébézetky. Vedoucí a Týna odkráčeli přiravit kontroly, zatímco Jana na startu vysvětlila pravidla. A pak už bojoval každý sám za sebe. Zopovědět co nejvíc otázek, splnit hodně úkolů u jednotlivých kontrol a ještě být nejrychlejší a neztratit turistickou značku. Cestou se k závodníkům připojila i nejmladší účastnice Ema na svém bujném oři Šemíkovi, tedy pardon – Kokešovi. Eda letos usoudil, že konkurence je silnější než obvykle, a uchýlil se k nezvyklé taktice – běžel! A přineslo to ovoce, s nejlepším časem a kupou správných odpovědí obsadil první příčku.

V cíli jsme se všichni sešli, ale s časem to začalo vypadat nahnutě. A tak po ukončení jednoho závodu to vypadalo na druhý závod s cílem dohonit vlak v Davli. Po slabé půlhodince se ukázalo, že dobíhání vlaku by bylo bezpředmětné a že bude lepší spolehnout se na autobusovou dopravu. Našli jsme autobusovou zastávku, kde si pejsek Týna našel u hospůdky novou společnost občerstvujících se cyklistů. My vyčkávali příjezdu autobusu a s přestupem v Jílovém u Prahy jsme se dostali do Prahy, netradičně na Budějovickou. A zde byly vyhlášeny výsledky závodu a vítězové se dočkali svých odměn.

1) Letošní letní tábor bude oproti tradičnímu měsíci kratší, a sice třítýdenní (29.6. – 22.7.). Shodli jsme se na tom po zvážení časových možností vedoucích. O to nabitější ale bude program, takže už se můžete začít těšit.

Přihlásky a další informace k táboru jsou k dispozici na našich stránkách. Vyplněné přihlášky odevzdávejte nejpozději do konce května. Informační schůzka k táboru proběhne 28.5. od 18:30 na naší klubovně.

2) Máme nové číslo účtu! Budete-li nám posílat nějaké peníze, poznamenejte si: 2700230041/2010.

Nejprve k vážné práci, jistě se zasmějeme i později. Jako první vlaštovku v elektronické podobě vyšlu jedno upozornění, které jsem již jednou psal, ale zrovna v tomto případě je opakování matkou moudrosti, a také se nám objeví od 1.4.2012 pár novinek a nebude se jednat o žádný aprílový žertík. Vchází totiž v platnost nová verze provozního předpisu, podle kterého v Praze tramvajky jezdí a tam se krom jiného mění to, že všechny manipulační a služební jízdy, které pojedou městem, ale nebudou brát cestující jako běžné linky NEBUDOU muset zastavovat v pravidelných zastávkách! Onehdá jsem říkal, abyste nespoléhali na to, že tramvaj v zastávce zastaví, protože může mít poruchu, může jí to hnedle podklouznout a prostě je velká, tak pod ní přece nebudete skákat. Od 1.4. však bude možnost projetí zastávky povolená věc. Rychlost průjezdu kolem sloupku bude omezena na maximálních 15 km/h. Smyslem tohoto opatření je, aby vlaky nejedoucí podle jízdního řádu nezdržovali ty ostatní s cestujícími, a aby se v zastávkách nekoukající veřejnost zbytečně nedobývala dovnitř. No a potom by to mohlo pár lidí vylekat a výchovně zapůsobit. Doufejme že jen vylekat, protože takzvané tetřevy hlušce se sluchátky v uších a kapucou na hlavě probere snad jen to, když do nich šťouchnete spřáhlem.

Druhou novinkou v předpisu pak je, že nebudou muset tramvajky při každém rozjezdu zvonit. To je, řekl bych také užitečné opatření, protože nevím, nač zbytečně strašit v noci třeba bažanty u bělohorské smyčky, nebo cinkat každé 2 metry při popojíždění v koloně. BUĎTE OSTRAŽITÍ a cinkání zdar!

V první fázi vyšetřování bylo nutno získat svědectví lidí jenž zahlédli vraha při činu. Svědectví byla mnohdy dost morbidní, a tak bylo o zábavu postaráno. Jenom škoda že se pro ně muselo lítat po celých Petřinách a Liboci. Vyšetřovací tým vedený Edou byl v této fázi o něco úspěšnější a tak mohli v klidu začít vybalovat své obědy na dětském hřišti ve Hvězdě. Druhý tým dorazil záhy. Po přečtení svědectví již bylo možné zmapovat pohyb šíleného psychopata po městě a světe div se, ukázalo se, že se pravděpodobně schovává přímo v oboře. V této chvíli jsme si začali užívat nefalšovaných zimních radovánek, protože teplota klesla pod nulu a začalo sněžit. Zezačátku mírně a nenápadně. Později se však rozjela krásná chumelenice. Ni vítr, ni sníh však nemohl Johna Buchara odradit od Vyšetřování!

Po celé Hvězdě byly stopy poukazující na přítomnost psychopata. Další zajímavostí bylo, že tu a tam se s šíleným jekotem na některý tým vyřítil násilník (patrně některý z kamarádu našeho hledaného objektu) s úmyslem je zabít. Stopy vedly k jednomu místu- K rybníčku ve Hvězdě. Tou dobou již nasněžilo dobrých 20 cm sněhu. Když jsme se porozhlédli, ukázalo se, že se tam ten vrah skutečně nachází. Vzdoroval však zatčení, proto musela být svedena krutá bitva sněhovými koulemi, jenž si vyžádala své oběti (například Blatník spadl do potoka a promáčel si kalhoty).

Nakonec však vše dobře dopadlo a všichni jsme se mohli šťastně navrátit domů do Prahy do Podolí do lékárny…

Ajdam

Cesta na místo konání proběhla bez zásadnějších událostí. Místy musel náš mikrobus jet po zasněžených cestách opatrněji, ale akcechtivé čtenáře bohužel zklamu – na lopaty ani tlačení ze závěje nedošlo. Kromě tradičních účastníků letos posílil rodinný klan Bartlů ještě tatínek, který se s Anežkou zhostil veledůležité role dopravce zásob. Při nakládání do rolby se ukázalo, že těch zásob máme buď podezřele moc, a nebo si k nám naložil lyže nějaký černý pasažér. Aby se do rolby všechno vešlo, musel totiž rolbař využít nejen kombinatorických schopností, ale taky dost hrubé síly. Nicméně zanedlouho bylo vše vyloženo v chalupě a před ní, a za trochu delší nedlouho dorazil i zbytek účastníků, pozitivně naladěný po aklimatizačním výstupu od parkoviště. Po obsazení pokojů a likvidaci doposud nesnědených svačin zbyla ještě chvíle na zhodnocení kvality sněhu v okolí – jak jinak než na igelitových pytlích. Jelikož ale předpověď nelhala a venku byla vcelku kosa, i ti nejotužilejší se po chvíli ježdění rádi uchýlili do tepla vytopené chaty. Po večeři následovalo nezbytné poučení o záludnostech pobytu na horách a došlo i na nějakou tu zábavu. Ale nepřehánět, zítra nás čeká první den lyžování!

V neděli ráno se z okna chalupy naskýtal pohled na ideální lyžařské podmínky – sluníčko, modrá obloha, bílý sníh…skoro škoda chodit ven, když to člověk může sledovat z okna od kamen. Ale přemohli jsme se a hned po rozcvičení se rozdělili do družstev dle lyžařských schopností a zkušeností. Jednotlivá družstva dostala názvy, které jsem si po dobu svého pobytu bohužel nebyl schopen správně zapamatovat – mohu tedy alespoň prozradit, že to mělo co do činění s kačery (Dulíci, Bulíci a Kulíci podle kačerů z Kačerova). Již pod odborným dozorem vedoucích jednotlivých družstev se všichni rozjeli do různých koutů Studenovských svahů, což činili s přestávkou na oběd až do odpoledne. I přes relativně nízké teploty (nebo právě proto) všichni vydrželi hoblovat svahy s maximálním nasazením, o čemž jsme se přesvědčili večer při prohlížení fotek ze sjezdovky. Největší úspěch sklidil Luboš za svůj akrobatický výkon z kategorie „Tohle doma nezkoušejte!“, při kterém zvládl vystoupit z lyže a ponechat ji kolmo zapíchnutou ve sněhu. Zbytek večera ovládl souboj tří redakcí o vytvoření co nejčtivějšího plátku s novinkami nejen ze Studenova.

Pondělí pokračovalo ve sjezdařském duchu s tím rozdílem, že sice již nebylo tak hezky, ale o to bylo na sjezdovkách méně lidí. Tentokrát došlo na svahu i na kameru, a tak bylo večer při promítání postaráno jak o zábavu, tak o inspiraci k vylepšení svého jezdeckého stylu. Abychom ale nezůstali jen u sjezdovek, přišel po večeři sám pan domácí povyprávět také něco o běžkách, na které jsme se chystali další den.

Vybaveni cennými radami ohledně voskování jsme v úterý ráno nastoupili do stopy na studenovském sedle. Zdatnější – či řekněme možná přesněji ukvapenější – družstvo záhy zmizelo za obzorem, zatímco zbylí běžkaři si v klidu vychutnávali cestu na nedaleké Ručičky. Zejména pak prudší stoupání v půli cesty vyvolalo nadšené komentáře milovníků bílé stopy. Vzhledem k mrazu byla, jako vhodný cíl k obědu, zvolena opět naše chata. Odpoledne pokračovala průzkumná výprava klidnějších běžkařů opět ze sedla na druhou stranu. Co se týče rychlejšího družstva, podle různých zpráv dobyli Labskou boudu, což by potvrzovaly i fotky (pokud to ovšem není fotomontáž). Zeptejte se tedy raději někoho z nich. Ještě je třeba zmínit družstvo třetí, a sice pěší, kterému nestačil sobotní výstup na chatu a pro velký úspěch si ho zopakovali i s nákupem. Tady bohužel musím své vyprávění ukončit, protože mě již v Harrachově čekal autobus do Prahy. (Marcel)

Chrtí družstvo Labskou dobylo, ne však celé – Eda pádil tak rychle, až se mu cestou rozpadla lyže, tak se s Helmutem vrátil zpět. Večer se nakonec všechna družstva sešla šťastně v chatě na večeři. Jelikož hodný strýček Bužu nám na Jarňáky půjčil projektor, byl čas na večerní film. V Kině Studenov právě dávali Alenku v říši divů.

Další den nás čekaly sjezdovky. Ráno nás ale taky čekalo překvapení v podobě 30 cm nového prašanu. Když člověk sjel z urolbované sjedovky, propadl se obvykle tak do půli stehen do sněhu a bylo dosti složité se odtud vyhrabat. Díky padavkám z vleku i dalším záludnostem jsme měli o zábavu postaráno. Husté sněžení  přes den nepřestávalo, takže ti co nás přijeli navštívit večer se málem do Rokytnice nedostali. Naštěstí vše dobře dopadlo, i Honza s Ajdamem dobře dojeli. Uf… náročný den.

Sníh padá, padá a vichr se točí, točí… přívaly sněhu nebraly konce ani v noci na čtvrtek. Hrdinně jsme však vyrazili na běžky. Stopy byly zapadané nebo žádné, vlastně jen dole v Harrachově, kde jsou profesionálně upravované okruhy se jelo fajn. Tak jako určitě by to mohlo jet i líp, jo, ale jako jelo to… hlavně šušn bylo supr, no a besser grupe jela downhill do Harrachova, druhá grupe jela auch to Harrachov. No a večerní zábavou se stala Trackmania. Co dodat? Jake vyhrál.

Poslední den stála lyžovačka za starou belu… přijel se za námi podívat i Ikarus,přivezl s sebou ale ošklivé počasí, od rána sněžopršelo až do půl čtvrté. Většina běžných lyžařů nevydržela, otrlí jezdili i po „O“. Pak ještě zabalit a „pospa“ už jedem domů.

Tak jednoduché to ale taky není. Autobus se porouchal ještě než k nám dojel (vlastně naštěstí), než se k nám pak dostal nový, trvalo to asi 2 hodinky. Pan řidič sice vypadal zoufale, že musí až nahoru k hornímu parkovišti, nakonec to ale dopadlo dobře. A ještě nám cestou pustil film. Takže všechno nakonec dobře dopadlo.

Jelikož všichni naši pracovníci byli v terénu, zvolil jsem tedy formu tzv. subdodávky (využití služeb jiných firem). Abych měl jistotu, že závada bude odstraněna, vybral jsem firmy dvě. Volba padla na dvě společnosti s velice podivnými názvy: Vlažný a.s. a Chudák s.r.o. Ze začátku byly pochyby (ty možná plynou z jejich názvů), ale jak se později ukázalo, tak naprosto zbytečně. S oběma firmami jsem měl sraz na nádraží v Čelákovicích.

Prvním úkolem bylo zajistit provizorní pitnou vodu. Najít náhradní vodní zdroj nebylo těžké, vždyť jsme přes něj přecházeli po mostě, bylo to slepé rameno Labe. Sice nebylo zrovna nejčistší, mastná oka a jeden fotbalový míč by asi nikdo nepil, ale stačilo chvíli filtrovat a dobrá voda byla doma. Tady mě překvapila nápaditost najatých firem, ta pod vedením Luboše objevila nový způsob čištění vody. Stačilo přidržovat palec ruky u hrdla láhve a do nádoby tekla voda rázem o něco čistší. Zopakovat toto minimálně milionkrát a vodu by zřejmě vyčistil. Z časových důvodů tato firma, ale přešla na klasický filtrační papír, což se nakonec ukázalo jako výhra. Lubošovu metodu později převzala firma ředitele Edy, bohužel ale nedokázala udržet laťku kvality nahoře (spíš palec na hrdle)a tak měla po filtraci vodu plnou breberek. Touto Lubošovou metodou se bude Veolia určitě ještě zabývat (vyřeší alespoň problém s nezaměstnaností). Čistou vodu tedy máme, zbývá ji tedy odvézt ke spotřebiteli. Od této chvíle bylo potřeba dávat bacha na bakterie, neboť by zamořily pitnou vodu. Na pohled byli odporné. Stačilo je jednoduše sbírat. Následně bylo potřeba vodu dopravit ke spotřebitelům. Zvládly to obě firmy, zaměstnaly všechny své pracovníky, rychlejší firma donesla do cíle určení z půli plnou lžíci vody, ta druhá z půli prázdnou a ještě o trochu méně. Je jasné, že se ještě společnosti naběhají, než přinesou pořádnou dávku pitiva.

Krize byla zažehnána, zbývalo najít a opravit vlastní závadu. Přes typickou okolní krajinu jsme skupinově došli ke kapli sv. Václava. Byla součástí areálu, ke kterému patřila poustevna a takzvané zázračné zahrady, ve kterých bylo 14 plastik, fontánky a větrný mlýn (také jakýsi metač vody). Teď zbyla už jen ta kaplička. Nastala pravá chvíle na předoběd, chytání bakterií a sledování vlaků. Právě po zrušené železniční vlečce jsme pokračovali v cestě. Možná by někoho zajímalo, co dělala železniční vlečka zde. Jelikož jsem si vědom, že by to někoho mohlo nezajímat, v tom případě pokračujte četbu od modrého slova. Ano, vedla do vodárny. Ale, mašinky nevozily žádné cisterny pitné vody, nýbrž nejprve spoustu materiálu na stavbu, pak spoustu uhlí (které se spalovalo v pecích, kde se ohřívala voda, vzniklá pára pak poháněla parní stroje, ty poháněly čerpadla a ty tahaly vodu z hloubi země), po předělání čerpadel na elektřinu se vlakem vozily například limonády a podobné věci. Později kamiony a dodávky vzaly mašinkám práci a tak se trať před pár lety naprosto zlikvidovala, stala se z ní cesta obyčejná. Procházeli jsme kolem řad studní a jakýchsi vodárenských budek. To zajímavější však přišlo, když jsme narazili na prapodivné obrovité bazény. Bohužel asi skončila sezóna, vypuštěná voda, zavřená vrátka vypovídala o všem. A teď vážně: tyto bazény slouží k napouštění vody z Jizery a jejímu rychlému vsáknutí do země. V době oběda, nastal čas na oběd. Našli jsme si pěknou řádku studen a jedním kopečkem s betonovým něco. Ideální místo na oběd. Po nabrání sil se experti pustili do práce s ultrazvukem. Zjistili, že zdejší potrubí je ucpáno neuvěřitelným počtem zvířat a to od kachny přes raky až po elektrické úhoře. Došlo na vyšťouchávání, a jelikož jsme firma dbající na ekologii, na vypouštění zvířat na svobodu. Což nebylo jednoduché, zvláště u úhořů, navíc elektrických. Páni instalatéři to hravě zvládli, ale problém to zcela nevyřešilo. Museli jsme pátrat dál. Nebylo to už daleko, byly vidět komíny vodárny. Leč cestou nás přepadly organizované (tedy spíše neorganizované) oddíly bakterií a dalších havětí. Naštěstí všichni byli víceméně připraveni, stačilo se pouze schovat za „svoje SAVO“. Boj to byl náročný, velice nás uběhal a zamotal hlavy. Konečně jsme dorazili do Káraného, obhlídli limonádovnu, obešli vodárnu (krásná budova z roku 1906) a kolem řeky Labe Kárané zase opustili. Za jezem na Labi, přes který jsme přešli, se rýsoval náš problém. Žába na prameni. Noční můra každého vodobarona. Spoléhal jsem na najaté instalatéry. Nezklamali. Žába se po tvrdé bitvě dala na ústup a tipuju, že ji tu už více nespatříme. Od této doby zase proudí naše voda možná k vám, možná k někomu jinému.

Nakonec mě tito experti nepřišli moc draho, spokojili se s pár sladkostmi a pytlíkem bonbónů. Úžasné. Došel jsem s nimi skrz Čelákovice na vlakové nádraží, odkud se vlakem vrátili každý do svého domu a zajisté si napustili vanu plnou vody. A věděli… Tady bych Vás, kteří tento článek odvážně a poctivě přečetli, odměnil soutěží o propagační materiál firmy Veolia a.s. Stačí, když spočítáte, kolikrát se v tomto textu vyskytuje slovo „voda“ (v jakémkoliv pádu, významu atd.). Správnou odpověď napište na můj emajl (buzuzavinacseznamteckacz.). Vyhrává první správně odpovídající. Odměna nejde vymáhat soudní cestou. Konec

Julles Bougett (čti žil bužet)
ředitel firmy Veolia a.s.